[ předchozí ] [ Souhrn ] [ Autorská práva ] [ Obsah ] [ další ]

Instalace systému Debian GNU/Linux 2.2 na architektuře Intel x86
Kapitola 4 Poznámky k rozdělování disku


4.1 Trochu teorie

Rozdělením disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Každý oddíl je nezávislý na ostatních. Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi, přidáním nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv.

Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém (Windows95, WindowsNT, OS/2, DOS, FreeBSD) a chcete na stejný disk ještě umístit Linux, patrně se nevyhnete přerozdělení disku. Obecně změna oddílu, na kterém je souborový systém, znamená ztrátu dat, takže si raději disk před změnami do tabulky diskových oddílů zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu také raději vynesete veškerý nábytek, než budete přestavovat zdi. Naštěstí je zde pro některé uživatele alternativní řešení Změna rozdělení disku bez ztráty dat, Oddíl 4.7.

Jako úplné minimum potřebuje GNU/Linux jeden diskový oddíl. Tento oddíl je využit pro operační systém, programy a uživatelská data. Většina uživatelů pokládá navíc za nutnost mít vydělenou část disku pro virtuální paměť. Tento oddíl slouží operačnímu systému jako odkládací prostor. Vydělení swap partition umožní efektivnější využití disku jako virtuální paměti. Je rovněž možné pro tento účel využít obyčejný soubor, ale není to doporučené řešení.

Většina uživatelů vyčlení pro Linux více než jeden oddíl na disku. Jsou k tomu dva důvody. Prvním je bezpečnost, pokud dojde k poškození souborového systému, většinou se to týká pouze jednoho oddílu, takže potom musíte nahradit ze záloh pouze část systému. Jako minimum můžete uvážit vydělení kořenového svazku souborů. Ten obsahuje zásadní komponenty systému. Jestliže dojde poškození nějakého dalšího oddílu, budete schopni spustit Linux a provést nápravu, může vám to ušetřit novou instalaci systému.

Druhý důvod je obyčejně závažnější při pracovním nasazení Linuxu, ale záleží k čemu systém používáte. Představte si situaci, kdy nějaký proces začne nekontrolovaně zabírat diskový prostor. Pokud se jedná o proces se superuživatelskými právy, může zaplnit celý disk. Naruší chod systému, poněvadž Linux potřebuje při běhu vytvářet soubory. K takové situaci může dojít z vnějších příčin, například nevyžádaný e-mail vám lehce zaplní disk. Rozdělením disku na více oddílů se lze uchránit před mnoha problémy, v příkladu uvedeném výše při oddělení /var/spool/mail na zvláštní část disku bude systém fungovat, i když bude zahlcen nevyžádanou poštou.

Dalším důvodem může být velký IDE disk, na kterém nepoužíváte LBA nebo překládací ovladač od výrobce, nebo máte starší BIOS (vyrobený před rokem 1998), který nepodporuje rozšíření pro velké disky. Potom je nutné umístit kořenový oddíl do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních 524 MB).

Jedinou nevýhodou při používání více diskových oddílů je, že je obtížné dopředu odhadnout kapacitu jednotlivých oddílů. Jestliže vytvoříte některý oddíl příliš malý, budete muset systém instalovat znovu a nebo se budete potýkat s přesunováním souborů z oddílu, jehož velikost jste podhodnotili. V opačném případě, kdy vytvoříte zbytečně velký oddíl, plýtváte diskovým prostorem, který by se dal využít jinde. Diskový prostor je dnes sice levný, ale proč vyhazovat peníze oknem.


4.1.1 Strom adresářů

Následující seznam popisuje některé důležité adresáře. Měl by vám pomoci při rozhodování o rozdělení disku na oblasti. Pokud je to pro vás příliš matoucí, nebo něčemu zcela nerozumíte, klidně tuto pasáž ignorujte a přečtěte si ji až po prostudování zbytku instalačního manuálu.


4.2 Plánované použití systému

Je velmi důležité vědět, pro jaký účel budete počítač používat. Podle toho odhadnete nároky na diskovou kapacitu a navrhnete optimální rozdělení pevného disku.

This has changed for Potato -- we need to update it. Pro zjednodušení instalace Debian nabízí několik přednastavených profilů What does this need to be called? (viz Výběr a instalace profilů, Oddíl 7.24). Profil je jednoduše sada balíčků, které jsou při instalaci automaticky vybrány, takže je nemusíte vybírat ručně.

U Každého profilu je udávaná velikost výsledného systému po instalaci. I když přednastavené profily nepoužíváte, je vhodné si následující odstavce aspoň pročíst, protože vám pomůžou získat představu o potřebné velikosti oddílů.

Zde je uvedeno několik profilů a jejich velikosti: The various applications and sizes should probably go here.

Server_std
Tento malý profil je vhodný pro očesaný server, který neobsahuje zbytečné vymoženosti pro obyčejné uživatele. Obsahuje FTP server, web server, DNS, NIS, a POP. Zabere okolo 50MB. Toto je samozřejmě pouze velikost instalovaného softwaru - musíte připočíst velikost dat, která budete poskytovat.

Dialup
Standardní desktop obsahující X window system, grafické a zvukové aplikace, editory, etc. Velikost balíčků bude asi 500MB.

Work_std
Více ořezaná pracovní stanice bez X window system a X aplikací. Pravděpodobně bude vhodná pro laptopy a přenosné počítače. Velikost je zhruba 140MB. (Poznámka: autor má laptop s přizpůsobenou instalací obsahující i X11, která zabírá pouze 100MB)!

Devel_comp
Desktop se všemi vývojářskými balíčky, jako je Perl, C, C++, atd. Velikost je okolo 475MB. Předpokládejme, že přidáte X11 a nějaké další balíčky pro další použití. Pro tento typ počítače byste měli počítat s asi 800MB.

Pamatujte, že všechny uvedené velikosti jsou orientační a že neobsahují další věci, které obvykle v systému bývají (jako třeba pošta, soubory uživatelů, data). Při přidělování místa pro vaše vlastní soubory a data je vždy lepší být velkorysý. Konkrétně v Debianu oblast /var obsahuje hodně dat závislých na dané situaci. Například soubory programu dpkg mohou klidně zabrat 20MB, ani nemrknete. Pokud přidáme velikost logovacích souborů (většinou v řádech MB) a ostatní proměnlivá data, měli byste pro /var uvažovat o alokování minimálně 50MB.


4.2.1 Omezení disků v PC

BIOS obecně přidává další omezení na rozdělení disku. Je určeno, kolik můžete na disku připravit ,,primárních'' a ,,logických'' oddílů. Někdy BIOS dokáže zavést systém jen z části disku. Informace na toto téma podávají dokumenty Linux Partition HOWTO a Phoenix BIOS FAQ, zde uvádíme jen stručný přehled.

,,Primární'' oddíly jsou původní koncept rozdělení disku. Na disku mohou být maximálně čtyři. Toto omezení překonávají oddíly ,,rozšířené'' a ,,logické''. Změníte-li jeden primární oddíl na rozšířený, můžete tento prostor využít k vytvoření libovolného počtu logických částí. Na disku lze však vytvořit maximálně jeden rozšířený oddíl.

Linux omezuje počet oddílů na 15 pro disky SCSI (tři primární a dvanáct logických) a 63 oddílů na disku IDE (3 primární a 60 logických).

Poslední omezení, kterého si o systému BIOS musíte být vědomi, se týká umístění oddílu s jádrem operačního systému. Oddíl se musí nacházet v prvních 1024 cylindrech na disku, pokud ovšem nemáte novější BIOS, který podporuje ,,Enhanced Disk Drive Support Specification''. Protože je obyčejně oddíl, ze kterého zavádíte systém, totožný s oddílem kořenového svazku, zkontrolujte, že se vám tato oblast vešla do prvních 1024 cylindrů. Lilo, Linuxový zavaděč, i Debianí alternativní zavaděč mbr musí použít BIOS pro načtení jádra z disku do operační paměti RAM. Jestliže jsou v BIOSu přítomna rozšíření pro přístup k velkým diskům (přes přerušení 0x13), pak budou použita. V opačném případě je použito původní rozhraní pro přístup k diskům, které bohužel neumí adresovat oblasti nad 1023. cylindrem. Avšak v okamžiku, kdy je Linux zaveden, už nezáleží na omezeních BIOSU, protože Linux k přístupu na disky BIOS nepoužívá.

Pokud máte velký disk, možná budete chtít využívat techniku překladu cylindrů, kterou můžete zapnout v BIOSu (jako třeba LBA nebo CHS módy). Více informací ohledně velkých disků najdete v Large Disk HOWTO. Pokud používáte techniku překladu cylindrů a BIOS nepodporuje rozšíření pro přístup k velkým diskům, pak se vaše zaváděcí oblast musí vlézt do přeloženého ekvivalentu 1024. cylindru.

Pro splnění těchto požadavků je doporučeno vytvořit malou oblast na začátku disku (5-10MB by mělo stačit), která se použije jako zaváděcí oblast Linuxu. Ostatní oblasti je pak možné vytvořit kdekoliv ve zbylém místu. Zaváděcí oblast musí být připojena jako /boot, protože v tomto adresáři se uchovávají Linuxová jádra. Takovéto nastavení bude fungovat na libovolném počítači, ať už používá nebo nepoužívá LBA, CHS nebo podporuje rozšíření pro přístup k velkým diskům.


4.3 Názvy zařízení v Linuxu

Disky a oddíly na nich mají v Linuxu odlišné názvy než v jiných operačních systémech. Pro budoucí práci budete potřebovat vědět, jak se zařízením v Linuxu přidělují názvy.

Oddíly na discích jsou rozlišeny připojením čísla k názvu zařízení: ,,sda1'' a ,,sda2'' představují první a druhý oddíl prvního disku na SCSI.

Například předpokládejme počítač se dvěma disky na sběrnici SCSI na pozicích 2 a 4. Prvnímu disku na pozici 2 odpovídá zařízení ,,sda'', druhému ,,sdb''. Tří oddíly na disku ,,sda'' by byly pojmenovány ,,sda1'', ,,sda2'', ,,sda3''. Stejné schéma označení platí i pro disk ,,sdb''.

Máte-li v počítači dva řadiče pro SCSI, pořadí disků zjistíte ze zpráv, které Linux vypisuje při startu.

Primární oddíly jsou v Linuxu reprezentovány názvem disku a číslem oddílu 1-4, např. /dev/hda1 odpovídá prvnímu primárnímu oddílu na prvním disku na IDE. Logické oddíly jsou číslovány od 5, takže na stejném disku má první logický oddíl označení /dev/hda5. Rozšířený oddíl, tj. primární oddíl obsahující logické oddíly, sám o sobě použitelný není. To platí jak pro IDE, tak SCSI disky.


4.4 Doporučené rozdělení disku

Jak jsme již uvedli, máte-li místo na disku, měli byste si určitě vytvořit dva svazky - menší kořenový a větší, na němž bude připojen adresář /usr. Většině uživatelů stačí dva oddíly. Zvlášť v případě, že máte jeden malý disk, vytvořením mnoha oddílů plýtváte prostorem na disku.

Chcete-li instalovat více programů, které nejsou přímo součástí distribuce, může se vám hodit samostatný oddíl pro /usr/local. Pro počítač, který zpracovává hodně pošty, má smysl vytvořit svazek pro /var/spool/mail. Někdy je dobré oddělit adresář /tmp na oddíl s kapacitou 20 - 32 MB. Na serveru s více uživateli je výhodné vymezit velký oddíl pro jejich domovské adresáře /home. Obecně platí, že rozdělení disku se liší počítač od počítače a záleží, k čemu Linux používáte.

Při instalaci komplikovanějšího systému (např. serveru) se podívejte na Multi Disk HOWTO, na podrobnou informaci. Tento odkaz může být zajímavý rovněž pro zprostředkovatele připojení k Internetu.

Zůstává otázka, kolik vyhradit pro virtuální paměť. Názory systémových administrátorů jsou různé, jedna zkušenost je mít stejně odkládacího prostoru jako máte paměti, pro většinu uživatelů přitom nemá smysl vytvořit více jak 64 MB virtuální paměti. Samozřejmě, že existují výjimky, budete-li řešit soustavu 10000 rovnic na počítači s 256 MB, budete potřebovat více jak gigabyte odkládacího prostoru. Pokud potřebujete hodně virtuální paměti, zkuste umístit její oddíly na různé disky.

Na 32-bitových architekturách (i386, m68k, 32-bit SPARC, a PowerPC), využije Linux z jednoho odkládacího oddílu maximálně 2 GB, takže není důvod, proč překračovat tuto hranici. Na počítačích Alpha a SPARC64 je limit tak velký, že se považuje za téměř neomezený (ze současného pohledu). Máte-li větší nároky na virtuální paměť, zkuste umístit odkládací oddíly na různé fyzické disky, a pokud možno, na různé IDE nebo SCSI kanály. Jádro bude vyrovnávat zátěž mezi jednotlivé oblasti, což se projeví ve zvýšení rychlosti.


4.5 Příklady dělení disku

Můj počítač má 32 MB paměti a 1,7 GB IDE disk na zařízení /dev/hda. Na /dev/hda1 je oddíl pro DOS o velikosti 500 MB (měl jsem jí vytvořit jen 200 MB, poněvadž jí skoro nepoužívám). Odkládací oddíl má 32 MB a je na /dev/hda3. Zbytek tj. asi 1,2 GB na /dev/hda2 je kořenový svazek pro Linux.


4.6 Rozdělení disku před instalací Debianu

Rozdělení disku můžete provést buď před instalací Debianu nebo v jejím průběhu. Pokud je celý počítač vyhrazen pro instalaci Debianu, rozdělení disku by mělo probíhat jako součást instalačního procesu (``Rozdělit pevný disk'', Oddíl 7.7). Když máte počítač s více operačními systémy, je obvykle lepší nechat každý systém, ať si vytvoří své vlastní oblasti.

Následující sekce obsahují informace o dělení disku z vašeho původního operačního systému. Toto dělení probíhá ještě před instalací. Pamatujte, že si budete muset převádět mezi jmény oblastí jak je značí Linux a mezi tím, jak je značí ostatní operační systémy; viz Názvy zařízení v Linuxu, Oddíl 4.3.


4.6.1 Rozdělení disku v systémech DOS a Windows

Pokud budete měnit diskové oddíly se souborovými svazky FAT nebo NTFS, doporučuje se buď postup popsaný dále v textu nebo použití programů ze systémů DOS nebo Windows. Není nutné provádět rozdělení disku z těchto systémů, lepších výsledků obvykle docílíte v Linuxu.


4.7 Změna rozdělení disku bez ztráty dat

Jedna z nejčastějších situací je přidání Debianu na systém, kde už je DOS (případně Windows 3.1), Windows 95, Windows 98, Windows NT nebo OS/2, aniž by se zničila předchozí instalace. Jak už bylo vysvětleno v Trochu teorie, Oddíl 4.1, zmenšování velikosti diskového oddílu vede skoro jistě ke ztrátě dat, pokud se neprovedou jistá opatření. Metoda, kterou zde popíšeme, sice nezaručuje, že nepřijdete o data, ale v praxi velice dobře funguje. Rozhodně si ale vytvořte zálohu dat.

Nejprve se rozhodněte, jak disk chcete rozdělit. Postup v této sekci rozdělí jeden oddíl na dva. Jeden bude obsahovat původní operační systém a druhý bude pro Debian. Během instalace Debianu budete mít příležitost druhou část disku dále rozdělit.

Postup se zakládá na přesunu dat na začátek oddílu a následné změně do záznamů o rozdělení disku tak, že nedojde ke ztrátě dat. Důležité je, abyste mezi přesunutím dat a změnou oddílů provedli co nejméně operací, snížíte tak možnost zápisu nějakého souboru do volného místa na oddílu a podaří se vám vydělit z původního oddílu větší část.

Budete potřebovat program fips, který najdete v adresáři tools na serverech zrcadlících distribuci Debianu. Rozbalte archív a nakopírujte soubory RESTORRB.EXE, FIPS.EXE a ERRORS.TXT na systémovou disketu. Systémová disketa se vytvoří příkazem sys a:. Program fips je doplněn velmi kvalitním popisem. který jistě oceníte v případě, že používáte při přístupu na disk kompresi dat nebo diskový manažer. Vytvořte si systémovou disketu a než začnete defragmentaci, přečtěte si dokumentaci.

Další krok je přesun dat na začátek oddílu. To umí program defrag, který je součástí systému DOS verze 6.0 a pozdějších verzí. Dokumentace k programu fips obsahuje seznam jiných programů, které můžete k tomuto úkonu použít. Jestliže používáte Windows 95, musíte použít jejich verzi programu defrag, poněvadž verze pro DOS nezvládá FAT32, která obsahuje podporu dlouhých jmen u Windows 95 a vyšších.

Po ukončení defragmentace disku, která může na větších discích chvíli trvat, zaveďte systém z připravené systémové diskety. Spusťte a:\fips a postupujte podle návodu.

Pozn. Existují další programy pro správu disku, pokud s programem fips neuspějete.


4.8 Vytváření oddílů pro DOS

Při vytváření oddílů pro DOS nebo změně jejich velikosti Linuxovými nástroji, pozorovali někteří uživatelé problémy s takto připravenými oddíly. Někdy se jednalo o zhoršení výkonu, časté potíže s programem scandisk nebo divné chyby systémů DOS a Windows.

Kdykoliv vytvoříte nebo změníte velikost oddílu určeného pro DOS, je dobré vymazat prvních pár sektorů. Před spuštěním programu format v systému DOS, proveďte z Linuxu

     dd if=/dev/zero of=/dev/hdXX bs=512 count=4


[ předchozí ] [ Souhrn ] [ Autorská práva ] [ Obsah ] [ další ]
Instalace systému Debian GNU/Linux 2.2 na architektuře Intel x86
verze 2.2.26, 12 June, 2001
Bruce Perens
Sven Rudolph
Igor Grobman
James Treacy
Adam Di Carlo