Rozdělením disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Každý oddíl je nezávislý na ostatních. Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi, přidáním nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv.
Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém (Windows95, WindowsNT, OS/2, DOS, FreeBSD) a chcete na stejný disk ještě umístit Linux, patrně se nevyhnete přerozdělení disku. Obecně změna oddílu, na kterém je souborový systém, znamená ztrátu dat, takže si raději disk před změnami do tabulky diskových oddílů zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu také raději vynesete veškerý nábytek, než budete přestavovat zdi.
Jako úplné minimum potřebuje GNU/Linux jeden diskový oddíl. Tento oddíl je využit pro operační systém, programy a uživatelská data. Většina uživatelů pokládá navíc za nutnost mít vydělenou část disku pro virtuální paměť. Tento oddíl slouží operačnímu systému jako odkládací prostor. Vydělení swap partition umožní efektivnější využití disku jako virtuální paměti. Je rovněž možné pro tento účel využít obyčejný soubor, ale není to doporučené řešení.
Většina uživatelů vyčlení pro Linux více než jeden oddíl na disku. Jsou k tomu dva důvody. Prvním je bezpečnost, pokud dojde k poškození souborového systému, většinou se to týká pouze jednoho oddílu, takže potom musíte nahradit ze záloh pouze část systému. Jako minimum můžete uvážit vydělení kořenového svazku souborů. Ten obsahuje zásadní komponenty systému. Jestliže dojde poškození nějakého dalšího oddílu, budete schopni spustit Linux a provést nápravu, může vám to ušetřit novou instalaci systému.
Druhý důvod je obyčejně závažnější při pracovním nasazení Linuxu, ale záleží k
čemu systém používáte. Představte si situaci, kdy nějaký proces začne
nekontrolovaně zabírat diskový prostor. Pokud se jedná o proces se
superuživatelskými právy, může zaplnit celý disk. Naruší chod systému,
poněvadž Linux potřebuje při běhu vytvářet soubory. K takové situaci může
dojít z vnějších příčin, například nevyžádaný e-mail vám lehce zaplní disk.
Rozdělením disku na více oddílů se lze uchránit před mnoha problémy, v příkladu
uvedeném výše při oddělení /var/spool/mail na zvláštní část disku
bude systém fungovat, i když bude zahlcen nevyžádanou poštou.
Jedinou nevýhodou při používání více diskových oddílů je, že je obtížné dopředu odhadnout kapacitu jednotlivých oddílů. Jestliže vytvoříte některý oddíl příliš malý, budete muset systém instalovat znovu a nebo se budete potýkat s přesunováním souborů z oddílu, jehož velikost jste podhodnotili. V opačném případě, kdy vytvoříte zbytečně velký oddíl, plýtváte diskovým prostorem, který by se dal využít jinde. Diskový prostor je dnes sice levný, ale proč vyhazovat peníze oknem.
Následující seznam popisuje některé důležité adresáře. Měl by vám pomoci při rozhodování o rozdělení disku na oblasti. Pokud je to pro vás příliš matoucí, nebo něčemu zcela nerozumíte, klidně tuto pasáž ignorujte a přečtěte si ji až po prostudování zbytku instalačního manuálu.
/: Kořenový adresář představuje startovací místo adresářové
struktury. Obsahuje základní programy k tomu, aby se mohl zavést systém: to
znamená jádro, systémové knihovny, konfigurační soubory v /etc a
různé další potřebné soubory. Typicky je potřeba 30-50 MB, ale v konkrétních
podmínkách se požadavky mohou lišit.
Poznámka: nikdy nepřidělujte adresářům /etc,
/bin, /sbin, /lib ani /dev
vlastní oddíl na disku; nebyli byste schopni zavést systém.
/dev: tento adresář obsahuje nejrůznější soubory zařízení, které
jsou rozhraním k hardwarovým komponentám. pro více informací se podívejte na
část Názvy zařízení v Linuxu,
Oddíl 4.3.
/usr: všechny uživatelské programy (/usr/bin),
knihovny (/usr/lib), dokumentace (/usr/share/doc),
atd., jsou v tomto adresáři. Protože tato část souborového systému spotřebuje
nejvíce místa, měli byste jí na disku poskytnout alespoň 300-500 MB. Pokud
budete instalovat více balíčků, pravděpodobně byste měli vyhradit tomuto
adresáři ještě více místa.
/home: každý uživatel si bude ukládat data do svého podadresáře v
tomto adresáři. Jeho velikost závisí na tom, kolik uživatelů bude systém
používat, a jaké soubory se v jejich adresářích budou uchovávat. Pro každého
uživatele byste měli počítat s asi 100 MB místa, ale závisí na konkrétní
situaci.
/var: v tomto adresáři budou uložena všechna proměnlivá data jako
příspěvky Network News, e-maily, webové stránky, vyrovnávací paměť pro APT,
atd. Velikost tohoto adresáře velmi závisí na způsobu používání vašeho
počítače, ale pro většinu lidí bude velikost dána režijními náklady správce
balíčků. Pokud se chystáte nainstalovat najednou vše co Debian nabízí, mělo by
pro /var stačit vyhradit dva až tři gigabyty. V případě, že
budete instalovat systém po částech (nejprve služby a utility, potom textové
záležitosti, následně X, ...), můžete skončit s 2-5 GB zabraného místa jenom ve
/var. Jestliže je vaše priorita volné místo na disku a
neplánujete používání APT (alespoň pro velké updaty), můžete vystačit se 30 až
40 megabyty.
/tmp: sem programy většinou zapisují dočasná data. Obvykle by
mělo stačit 20-50 MB.
/proc: je virtuální souborový systém, který není uložen na pevném
disku, tudíž pro něj není potřeba vyhradit žádné místo. Adresář obsahuje
životně důležité informace o aktuálně běžícím systému.
Je velmi důležité vědět, pro jaký účel budete počítač používat. Podle toho odhadnete nároky na diskovou kapacitu a navrhnete optimální rozdělení pevného disku.
This has changed for Potato -- we need to update it. Pro zjednodušení instalace Debian nabízí několik přednastavených profilů What does this need to be called? (viz Výběr a instalace profilů, Oddíl 7.21). Profil je jednoduše sada balíčků, které jsou při instalaci automaticky vybrány, takže je nemusíte vybírat ručně.
U Každého profilu je udávaná velikost výsledného systému po instalaci. I když přednastavené profily nepoužíváte, je vhodné si následující odstavce aspoň pročíst, protože vám pomůžou získat představu o potřebné velikosti oddílů.
Zde je uvedeno několik profilů a jejich velikosti: The various applications and sizes should probably go here.
Pamatujte, že všechny uvedené velikosti jsou orientační a že neobsahují další
věci, které obvykle v systému bývají (jako třeba pošta, soubory uživatelů,
data). Při přidělování místa pro vaše vlastní soubory a data je vždy lepší být
velkorysý. Konkrétně v Debianu oblast /var obsahuje hodně dat
závislých na dané situaci. Například soubory programu dpkg mohou
klidně zabrat 20MB, ani nemrknete. Pokud přidáme velikost logovacích souborů
(většinou v řádech MB) a ostatní proměnlivá data, měli byste pro
/var uvažovat o alokování minimálně 50MB.
Disky a oddíly na nich mají v Linuxu odlišné názvy než v jiných operačních systémech. Pro budoucí práci budete potřebovat vědět, jak se zařízením v Linuxu přidělují názvy.
Oddíly na discích jsou rozlišeny připojením čísla k názvu zařízení: ,,sda1'' a ,,sda2'' představují první a druhý oddíl prvního disku na SCSI.
Například předpokládejme počítač se dvěma disky na sběrnici SCSI na pozicích 2 a 4. Prvnímu disku na pozici 2 odpovídá zařízení ,,sda'', druhému ,,sdb''. Tří oddíly na disku ,,sda'' by byly pojmenovány ,,sda1'', ,,sda2'', ,,sda3''. Stejné schéma označení platí i pro disk ,,sdb''.
Máte-li v počítači dva řadiče pro SCSI, pořadí disků zjistíte ze zpráv, které Linux vypisuje při startu.
Jak jsme již uvedli, máte-li místo na disku, měli byste si určitě vytvořit dva
svazky - menší kořenový a větší, na němž bude připojen adresář
/usr. Většině uživatelů stačí dva oddíly. Zvlášť v případě, že
máte jeden malý disk, vytvořením mnoha oddílů plýtváte prostorem na disku.
Chcete-li instalovat více programů, které nejsou přímo součástí distribuce,
může se vám hodit samostatný oddíl pro /usr/local. Pro počítač,
který zpracovává hodně pošty, má smysl vytvořit svazek pro
/var/spool/mail. Někdy je dobré oddělit adresář /tmp
na oddíl s kapacitou 20 - 32 MB. Na serveru s více uživateli je výhodné
vymezit velký oddíl pro jejich domovské adresáře /home. Obecně platí, že
rozdělení disku se liší počítač od počítače a záleží, k čemu Linux používáte.
Při instalaci komplikovanějšího systému (např. serveru) se podívejte na
Multi Disk
HOWTO, na podrobnou informaci. Tento odkaz může být zajímavý rovněž
pro zprostředkovatele připojení k Internetu.
Zůstává otázka, kolik vyhradit pro virtuální paměť. Názory systémových administrátorů jsou různé, jedna zkušenost je mít stejně odkládacího prostoru jako máte paměti, pro většinu uživatelů přitom nemá smysl vytvořit více jak 64 MB virtuální paměti. Samozřejmě, že existují výjimky, budete-li řešit soustavu 10000 rovnic na počítači s 256 MB, budete potřebovat více jak gigabyte odkládacího prostoru. Pokud potřebujete hodně virtuální paměti, zkuste umístit její oddíly na různé disky.
Na 32-bitových architekturách (i386, m68k, 32-bit SPARC, a PowerPC), využije Linux z jednoho odkládacího oddílu maximálně 2 GB, takže není důvod, proč překračovat tuto hranici. Na počítačích Alpha a SPARC64 je limit tak velký, že se považuje za téměř neomezený (ze současného pohledu). Máte-li větší nároky na virtuální paměť, zkuste umístit odkládací oddíly na různé fyzické disky, a pokud možno, na různé IDE nebo SCSI kanály. Jádro bude vyrovnávat zátěž mezi jednotlivé oblasti, což se projeví ve zvýšení rychlosti.
Můj počítač má 32 MB paměti a 1,7 GB IDE disk na zařízení
/dev/hda. Na /dev/hda1 je oddíl pro DOS o velikosti
500 MB (měl jsem jí vytvořit jen 200 MB, poněvadž jí skoro nepoužívám).
Odkládací oddíl má 32 MB a je na /dev/hda3. Zbytek tj. asi 1,2
GB na /dev/hda2 je kořenový svazek pro Linux.
Rozdělení disku můžete provést buď před instalací Debianu nebo v jejím průběhu. Pokud je celý počítač vyhrazen pro instalaci Debianu, rozdělení disku by mělo probíhat jako součást instalačního procesu (``Rozdělit pevný disk'', Oddíl 7.7). Když máte počítač s více operačními systémy, je obvykle lepší nechat každý systém, ať si vytvoří své vlastní oblasti.
Následující sekce obsahují informace o dělení disku z vašeho původního operačního systému. Toto dělení probíhá ještě před instalací. Pamatujte, že si budete muset převádět mezi jmény oblastí jak je značí Linux a mezi tím, jak je značí ostatní operační systémy; viz Názvy zařízení v Linuxu, Oddíl 4.3.
Tru64 UNIX, dříve známý jako Digital UNIX, což je vlastně jiné jméno pro OSF/1,
používá dělicí schéma podobné jako BSD `disk label'. To znamená, že povoluje
mít až osm oblastí na každém disku. Oblasti jsou v Linuxu očíslovány od `1' do
`8' a ,,opísmenkovány'' od `a' do `h' v UNIXu. V Linuxových jádrech 2.2 a
vyšších odpovídá vždy číslo `1' písmenku `a', číslo `2' písmenku `b' a tak
dále. Například: oblast rz0e v Tru64 UNIXu by se v Linuxu
nazývala sda5.
Oblasti na disku se mohou překrývat, a navíc je požadováno, aby se oblast `c'
rozpínala přes celý disk, tudíž překrývala všechny ostatní neprázdné oblasti.
pod Linuxem se toho docílí tak, že oblast sda3 je identická s
sda (nebo sdb3 s sdb, pokud je přítomen
další disk). Ovšem kromě splnění tohoto požadavku není žádný rozumný důvod,
proč vytvářet překrývající se oblasti.
Další zažitá konvence je požadavek, aby oblast `a' začínala na začátku disku, což zajistí, že bude vždy obsahovat zaváděcí sektor, který obsahuje disk label.
Disky mohou být rozdělovány buď z grafického rozhraní pro konfiguraci disků
(přístupný z Application Manager), nebo klasickou řádkovou utilitou
disklabel. Každopádně byste se ale měli na program
disklabel podívat, protože pouze v něm můžete změnit typ oblasti
vyhrazené pro Linuxový souborový systém na doporučenou hodnotu `resrvd8'.
Je možné, a docela rozumné, sdílet mezi Linuxem a UNIXem oblast pro virtuální
paměť. V tomto případě se však bude muset na tuto oblast spouštět program
mkswap pokaždé, když budete spouštět Linux, po předchozí práci v
UNIXu. Děje se to proto, protože UNIX na dané oblasti zničí příznak virtuální
paměti, a Linux si bez onoho příznaku nedovolí na tu oblast cokoliv uložit. K
vyřešení tohoto problému stačí ve startovacích skriptech Linuxu spustit program
mkswap někde před příkazem swapon -a.
UNIX může nativně používat dva druhy oblastí: UFS a AdvFS. Linux bohužel rozumí pouze té první. Chcete-li si tedy prohlížel UNIXové oblasti z Linuxu, zkontrolujte, zda jsou typu UFS.
Windows NT používají tabulku o rozdělení disku takovou, jako je na osobních počítačích. Pokud měníte existující FAT nebo NTFS oblasti, je doporučeno použít nástroje obsažené v instalaci Windows NT (Nebo ještě lépe přímo z AlphaBIOSu). V ostatních případech je lepší použít Linuxové nástroje, které obecně odvedou lepší práci. Poznámka: pokud vám Disk Administrátor z Windows NT nabídne zapsat ,,harmless signature'' na ne-Windowsové disky (pokud nějaké máte), nikdy je to nenechte udělat, protože tato signatura zničí tabulku rozdělení disku!
Pokud plánujete zavádění Linuxu z konzoly ARC/AlphaBIOS/ARCSBIOS, budete potřebovat malou FAT oblast pro zavaděč MILO. (Jeden megabyte je plně dostačující). Pokud jsou nainstalovány Windows NT, je možno pro tento účel využít jejich 6 Mb velkou zaváděcí oblast.